VECNE ZAKONY - Natalia de Lemeny Makedonova

Přijaté ze Světla dne 20.9.2018

Ležel jsem na posteli a snažil se zcela uvolnit. Když se mi podařilo na nic nemyslet, odrazu na mě zaútočila ošklivá ženská tvář s otevřenou tlamou a vyceněnými zuby. Podivil jsem se a překvapeně zvolal: "to co je !?" Vzápětí jsem si uvědomil, že někdo se mě pokouší vyrušit, protože zjevně se mu nelíbí, co se chystám právě dělat. Nevšímal jsem si tu tvář a představil si sebe na bezpečném místě.

Seděl jsem v lotosovém sedu, vznášející se kousek nad zemí. Vyzařovalo ze mě světlo. V okolí bylo mírně šero, ale rozpoznával jsem louku s květinami. Najednou jsem se viděl, jak stojím v paprsku bílého světla, s pohledem upřeným směrem nahoru, na místo, odkud přicházelo. Zpozoroval jsem vesmírnou loď menší velikosti, stříbrné barvy. Postupně jsem byl vyzdvihován nahoru, až jsem se ocitl v jejím nitru. Stál jsem tam sám ve velké hale a všude kolem se třpytilo namodralé světlo, vycházející z tmavého prostoru. Vzápětí se loď pohnula. Její pohyb jsem vnímal jako takové vymrštění a ani jsem se nestačil otočit a ocitl jsem se za Sluncem.

Stál jsem před ním. Všude bylo hodně plamenů a světla. Najednou se z jeho středu začal vytvářet (rozrolovávat) jakýsi svítící prstenec, který se stejně zvětšoval všemi směry k okraji Slunce až se z něj stal velký otvor. Uvědomil jsem si, že stojím před obrovskou bránou. Viděl jsem přes ni až do velké dálky, kde se jako drobné zrníčko mihala planeta Země. Ohlédl jsem se napravo a vedle mě se v prostoru vznášela obrovská loď. Její barvu jsem vnímal jako tmavou, jakoby splývala s pozadím vesmíru. Vzápětí jsem se ocitl přímo v ní. Zpočátku mě obklopovalo šero, pouze sebe jsem vnímal jako svítím. O malou chvíli mě zasáhly intenzivní paprsky bílého světla a zaplnily celý velikánský prostor lodi. Z místa odkud vycházeli se postupně přede mnou vynořovaly nádherné postavy vznešených bytostí. Postupně jsem rozpoznával nejdříve mladého Imanuele potom Abdrushina a Svanhildu. Imanuel stál uprostřed, o kousek vpředu a vycházelo z něj nejsilnější světlo stříbrno-bílé barvy. Padl jsem na kolena. Vykročil ke mně a uchopil mě za ramena, dávajíc najevo, abych vstal. Mlčky jsme se dívali jeden na druhého. Po chvíli jsem se zeptal, co se bude dít dál? Položil svou dlaň na mé rameno a naznačil mi, abych se otočil směrem k sluneční bráně, kterou jsem viděl z lodi přímo před sebou v její plné nádheře. Cítil jsem jak se pomalu posouváme vpřed a přecházíme jejím středem. Na chvíli jsem mohl pozorovat celý děj zvenčí. Když loď procházela ohništěm brány, tak postupně začala nabývat viditelný tvar stříbrno zářící barvy. Když už celá přešla bránou, na chvilku zastavila a potom obrovskou rychlostí vyrazila k Zemi.

Prolétla kolem ní jako velká zářící kometa. Země se pod vlivem jejího působení začala prudce otáčet a z otvoru v její horní části vytryskovala zlatá tekutina. Přesně jak jsem to měl možnost vidět v předchozím přijetí.

V tomto okamžiku se mi obraz postupně vzdaloval, až se úplně ztratil, a já jsem procitl, ležíc na posteli, naplněný nádherným prožíváním.

Uvědomil jsem si, že celé toto nové přijetí bylo jen doplnění děje, který jsem popsal nedávno, avšak z jiného úhlu pohledu.