VECNE ZAKONY - Natalia de Lemeny Makedonova

2. kapitola: Vesmír

Při pohledu na nekonečně vzdálené hvězdy se zdá přímo neuvěřitelné, že vesmír má své hranice, že je konečný a ohraničený. Zákony fyziky nám potvrzují, že kde existuje čas a prostor, musí být i hranice. I když jsou pro nás nepředstavitelně daleko, přece jen existují. V určitých obdobích se vesmír v rámci těchto hranic rozpíná, roste a později zase mizí, až z něj zůstává pouze neviditelné prasemeno, které se znovu postupně obaluje a narůstá.

Z hlediska lidského vidění se vesmír skládá ze dvou základních částí, z viditelné a neviditelné. Navzdory této výrazné odlišnosti jsou obě části hmotné, avšak každá jiného druhu. Zjednodušeně budeme viditelnou část nazývat hrubohmotnost a neviditelnou část jemnohmotnost. Jsou to tedy dva odlišné světy, které však spojuje stejný původ - hmota. Ta podléhá neustálým proměnám - roste, zhutňuje se a rozpadá se, protože je nedokonalá, nestálá. Taktéž obě části vesmíru podléhají těmto procesům, protože jsou hmotné.

Pod hrubohmotným vesmírem je třeba si představit pouze hmotná, viditelná vesmírná tělesa - hvězdy a planety, pod jemnohmotným vesmírem jejich tzv. stíny, které mají stejný, ale mnohem větší tvar, lidským okem neviditelný .

Nad celým vesmírem jsou další světy, které jsou nehmotné, budeme o nich hovořit až později. Ty už nebudeme zahrnovat pod pojem vesmír, ale pod pojem stvoření. Přestože celým stvořením pronikají stejné zákony, přece jejich účinky jsou různé, závisí na úrovních, přes které působí. Hlavní příčinou, i když ne jedinou, je především odlišná teplota v jednotlivých světech.

Hrubohmotný vesmír je podle zákona tíže rozdělen do sedmi úrovní nad sebou. Dole rotují nejhutnější, nejchladnější úrovně a vyšší úrovně jsou propustnější a jemnější. Pod vlivem vyšší teploty se horní úrovně pohybují rychleji, spodní zase pomaleji. Rychlejší pohyb a větší teplo má za následek delší životnost úrovní. Vyšší světy jsou proto trvalejší, jemnější a též větší. Nižší úrovně jsou hutnější a menší. Jelikož jimi proniká méně světla, rotují pomaleji, dříve se rozpadávají a podléhají rozkladu.

Jemnohmotný vesmír je také podle zákona tíže rozdělen do sedmi úrovní. Obě části vesmíru mají tedy sedm vrstev, které jsou na okrajích jemnější, a tím, podle zákona stejnorodosti, vytvářejí možnost vzájemného prolínání, spojování. Rozdíl mezi hrubohmotností a jemnohmotností je totiž tak obrovský, že bez tohoto rozvrstvení by spojení všech úrovní nebylo možné.

Celý vesmír sestává ze sedmi základních částí, jejichž názvy jsou uvedeny v Bibli, ve Zjevení Jana: Efezus, Filadelfia, Laodicea, Pergamos, Sardy, Smyrna a Thyatira. Země se nachází v části Efezus. Podle zákona tíže patří do úrovně nižších planet, nikoliv však nejnižších.

Celým vesmírem proniká neviditelná energie - základní síla. Projevuje se jako světlo a teplo, které za působení věčných zákonů udržuje jednotlivé úrovně stvoření. Přestože je hmota nehybná a nemá vlastní teplo, přesto každé těleso zvlášť a celý vesmír rotuje. Základní síla ho zahřívá a otáčí prostřednictvím vyššího světa, o kterém si pohovoříme později.

I člověk je v kontaktu se základní silou, která existuje mimo něj. Spojuje se s ní prostřednictvím citu a jeho hnutí. Jelikož je tato síla neutrální, dá se použít jak pozitivně, tak i negativně; podle kvality citů. Základní síla je jakoby vodičem, prostřednictvím kterého se zprostředkovává dobro, ale i zlo, štěstí nebo neštěstí. Kdyby člověk neměl k dispozici tuto základní sílu, byl by na Zemi v možnostech existence a vývoje velmi omezený. Zmiňovaná síla se nazývá základní, neboť kromě ní proudí vesmírem i jiné energie - z nižších světů, na které se nepřipojujeme citem, ale rozumovými schopnostmi a činnostmi .

Ve vesmíru není ticho a tma, jak se nám to zdá při pozorování noční oblohy. Všechna tělesa ve vesmíru září jako drahokamy a jejich barevné odstíny prozrazují, jaký je na nich život. Ve vyšších sférách se barva slučuje se zvukem a v této jednotě zní nepředstavitelně krásná hudba, nazývaná nebeská harmonie. S každou změnou akordů se mění barva i intenzita vyzařovaných paprsků.

Jemnohmotná část Země - jemnohmotnost, říká se jí také onen svět, záhrobí, astrál, je starší než hrubohmotná část - hrubohmotnost. V jemnohmotnosti se vyvíjela naše duše, neboť vznikla dříve než hmotné tělo. Její vznik si ještě vysvětlíme později.

Už je i vědecky dokázáno, že po smrti vychází z těla neviditelná energie - duše, která má určitou váhu, i když ve srovnání s tělem nepatrnou. Vědci ji změřili, a tím dokázali, že duše je také hmotná. Naše hmotné tělo smrtí zaniká, rozkládá se na původní prvky, které se po každém majiteli stávají dokonalejší, a tím produchovňují hmotu. V důsledku zákona stejnorodosti nemůže duše po smrti těla zůstat na Zemi, neboť její jemná podstata se zde nemůže aktivně projevovat a působit na své okolí. Podle zákona zpětného působení a zákona stejnorodosti se vrací do místa svého původu - do jemnohmotnosti, kde pokračuje na jiné úrovni ve své vědomé existenci.

Podle toho, co jsme uvedli, je tedy smrt ukončením života na Zemi a narozením do astrálního světa. Kvůli této důležité události přijdou mnozí mrtví příbuzní a známí přivítat nového obyvatele záhrobí. Umírající je vnímá svými jemnohmotnými duševními smysly, neboť po smrti těla už nevnímá hmotnými smysly. Když duše vyjde z těla, zůstává v blízkosti pozůstalých a vnímá vše, co říkají a dělají. Hovoří s nimi, dotýká se jich, přesvědčuje je, že nezemřela, ale nikdo ji neposlouchá. Zákon stejnorodosti zabraňuje vnímat nestejnorodé dojmy, proto živí nedokážou vidět duši, ani slyšet její hlas. Rovněž necítí doteky duše na svém těle.

Vyspělá duše se po smrti velmi rychle odpoutá od pozemského těla, se kterým je v průběhu života spojena jemnohmotnou astrální šňůrou . Většinou již necítí bolesti před smrtelným zápasem, i když tělo vydává těžké vzdechy, neboť z něj vyklouzne rychle a snadno. Opačně je to u nedostatečně vyvinuté duši, která v důsledku těžší váhy zůstává spojena s tělem déle, proto prožívá i bolestný smrtelný zápas. Není neobvyklé, že vnímá i svůj pohřeb a často cítí i pitvu a rozklad těla. Zákon stejnorodosti ji dlouho drží u těla, naopak vyzrálá, lehká a jemná duše se od něj oddělí rychle v důsledku velké rozdílnosti.

Příbuzní mohou někdy mrtvému nechtěně ublížit. Pokud duše rychle opustí své tělo a šňůra, která ji s ním spojuje, není ještě přetržena, pro silné nářky a zoufalé volání svých příbuzných se dobrovolně do něj vrací. Chce jim říct, aby netrpěli, protože žije, ale na jiné úrovni. Jenže oni ji i tak neslyší a nevidí. Návratem do těla však duše prožívá smrtelná muka, kterých mohla být ušetřena.

Podle čeho se pozná vyspělá duše? Nemusí to být vždy duševně vzdělaný nebo nábožensky orientovaný člověk. Mnoho tzv. hluboce věřících nemá vůbec vyspělou duši a naopak, nejeden ateista jí může disponovat, pokud jeho pohnutky a činy jsou čisté a nezištné. Někdy člověka s vyspělou duší jeho okolí ani nepozná, neboť její kvality se často neprojevují navenek.

Smrt bychom měli brát jako něco zákonitého, nezbytného, což je často určeno už před narozením. I předčasná smrt je většinou plánována. Proto pomstu a křivdu je nutné ponechat na věčné zákony. Vždyť smrtí nic nekončí, pouze se mění prostředí a forma života. Z hrubohmotné Země přechází člověk do jemnohmotné, kde pokračuje v dalším vývoji.

Jediným majetkem, který si člověk odnáší po smrti do věčnosti, je duše. Všechno ostatní smrtí zaniká. I rozumové poznatky, neboť rozum je jen jemnější část mozku - hmoty.

Doposud jsme jemnohmotnost nazývali astrál, ale ve skutečnosti začíná již v hrubohmotnosti ve střední části. Duše člověka musí podle zákona zpětného působení prožít po smrti v astrále všechno, co neodpykala na Zemi. Vyspělá a čistá duše, nezatížená vinami a nízkými sklony, prochází přes tento práh rychle do vyšších sfér jemnohmotnosti. V astrále je mnohem pestřejší život než na Zemi. Krajiny, budovy a vše, co vytvořil, nebo vymyslel člověk na Zemi, je tu hezčí, ale i horší, protože jemnohmotnost se snadněji formuje.

V jiné části astrálu se nacházejí předobrazy všech věcí a činností z vyšších světů, podle kterých lidé na Zemi tvoří svá díla. Kdo na co myslí, to si podle zákona stejnorodosti přitáhne, protože to doslova visí nad jeho hlavou. Přizpůsobí předobraz vlastním představám a době a myslí si, že všechno pochází od něj. Ve skutečnosti mu k dílu dopomohli i ostatní lidé na Zemi, a taktéž ve vyšších sférách, kteří se zabývali podobnými činnostmi.

Astrál a jemnohmotnost nejsou konečným cílem putování duše. V nich jen ,,vyčkává" na další vtělení, ale nespí věčným spánkem. Vyspělejší duše zde žijí aktivním životem jako vědomé osobnosti a také se vzdělávají. Duše má také podobu člověka, dokonce hezčí než hmotné tělo. Jelikož je jemnější podstaty, má schopnost rozpínat se, ale i smršťovat. Proto roste s tělem. V nižších sférách astrálu nejsou duše tak krásné, ani jejich prostředí, neboť vzniklo z negativních myšlenkových forem a citových hnutí. Nízké duše se zdokonalují v astrále utrpením, které zde prožívají podle zákona zpětného působení.

Duše po opuštění mrtvého těla stoupá vzhůru, nebo klesá podle zákona tíže do určité úrovně. Následně putuje v této úrovni do příslušné části, kam podle zákona stejnorodosti patří. V křesťanství je správně vystiženo, že duše po smrti odcházejí do ,,nebe" - do vyšších úrovní, nebo do ,,pekla" - do nižších úrovní. Je to obrazné vyjádření kvality jednotlivých hrubohmotných a jemnohmotných světů.

Ukažme si na příkladu, co prožívají ne zcela čisté duše na onom světě, v astrále. Pokud na Zemi získali své postavení nebo majetek nečestnými způsoby nebo na úkor jiných, po smrti trpí podobnými nepravostmi. Mnozí ani nevědí, že zemřeli, protože se dostanou do podobného prostředí jako na Zemi - do továrny, do úřadu, do vězení apod., kde pokračují ve svém životním stylu. Díky stejným vlastnostem jsou všichni v této sféře trestanými i trestajícími. Až když procitnou a poznají své chyby a omyly, probudí se v nich touha napravit zlo, které na Zemi způsobily. Když nastanou vhodné podmínky, dostanou možnost znovu se vtělit - narodit se.

V záhrobí se zařazují duše podle zákona tíže do jednotlivých sfér a podle zákona stejnorodosti a kvality duše, do částí . Pouze na Zemi žijí společně různě vyspělí duchové. Vytváří se tím možnost jejich rychlejšího vývoje, i když často za cenu utrpení a škod těch dokonalejších. Nižší jedinec zde nachází vzor pro své chování a větší možnosti duševního růstu. To v astrále není možné, protože tam žije duše pouze s dušemi, které jsou na stejné úrovni. Jen přesycení a odpor ke zlu, či k zvrhlosti ji přivádějí k vývoji, k touze změnit se a uniknout z tohoto prostředí.

Vyspělejší jedinci trpí na Zemi negativními projevy svého nižšího okolí. Pokud však toto utrpení nezkřiví jejich charakter, stávají se ve svých ctnostech dokonalejší a silnější. Cílem vývoje je nejen zdokonalení, ale i získání duševní síly.