VECNE ZAKONY - Natalia de Lemeny Makedonova

4. kapitola: Svobodná vůle

U každého člověka se v dospělosti začne projevovat další z věčných zákonů - svobodná vůle. Má sloužit k tomu, aby člověk šel ve vývoji svou vlastní cestou, která je většinou jiná, než jak to žádá jeho okolí. Každý ve svém nitru cítí, jak má kráčet životem, protože ho k tomu podvědomě vedou jeho vlastní předsevzetí a úkoly, které dostal před narozením. Pokud však příliš brzy ovládne mladého člověka zkaženost, stane se tato přímá cesta k cíli křivolakou, nebo ji nahradí úplně jiná.

Rodiče by své dospělé ,,dítě" neměli nutit k tomu, co nechce. Ani v dětství při důležitých životních volbách by neměli zasahovat do jeho rozhodnutí jinak než radou a upozorněním, např. při výběru školy a povolání. Do dospělosti převládá v dítěti něco podobné jako instinkt u zvířat - napodobovací pud. Podle něj jedná podobně jako jeho rodiče, ale rozhoduje se přitom vědomě, na rozdíl od zvířete, které koná podvědomě.

V dávných vývojových stadiích - v otrokářské společnosti, ve feudalismu, nebyl průměrný člověk dostatečně svobodný. Ve svých soukromých volbách, např. při výběru povolání nebo manžela, podléhal více vůli svého vládce nebo nějaké autoritě v rodině. S dospíváním lidstva roste jeho svobodná vůle ve všech oblastech života.

Přesto mnozí i v dnešní době nechtějí používat svobodnou vůli. Je pro ně příjemnější a pohodlnější, když rozhodují o nich a za ně jiní. Se svobodnou vůlí je totiž spjata schopnost samostatného rozhodování a z něho vyplývající odpovědnost za důsledky. Mnoho lidí právě z tohoto důvodu, ať už vědomě nebo podvědomě, nechce plně využívat svobodnou vůli.

Jiní zas dělají opak - bez rozmýšlení a dobrých rad se chtějí rozhodovat vždy jen sami, často impulzivně, neuváženě. Nevědí, že důsledky, které budou muset nést, budou mnohem těžší než jejich vlastní rozhodnutí. Proto se člověk nemá vyhýbat upozorněním, radám a zkušenostem jiných. Má je však srovnat s vlastním poznáním a chtěním a až potom se rozhodovat.

Do další kategorie lze zařadit lidi, kteří si myslí, že nemají svobodnou vůli. Jsou natolik ovládáni svými negativními sklony a vlastnostmi, že zákon zpětného působení jim brání vymanit se z jejich následků. Pouze silná touha po změně, spojená s poznáním příčin těchto negativ, může přemoci slabost a zmobilizovat všechny rezervy na jejich odstranění.

Pokud někdo trpí nedostatkem svobodné vůle, např. v zaměstnání, měl by se především zamyslet nad tím, v čem spočívá jeho nesvoboda. Možná, že ho práce nezajímá a musí se do ní nutit, případně mu nevyhovují pracovní nebo časové podmínky, či kolektiv. To vše by měl zvážit a možná i změnit práci nebo jen pracoviště, pokud tyto příčiny považuje za rušivé.

Někdo zase může trpět pocitem nesvobody, protože ho jiní příliš využívají pro jeho dobrotu, šikovnost a ochotu. Tehdy by měl uvažovat o změně ve vlastním nitru, neboť na jiném pracovišti dopadne podobně.

Nedostatek svobody ve vztahu je nutné také důkladně prozkoumat a hledat skryté příčiny. Možná jeden z partnerů časem zjistí, že ho s druhým nespojuje nic, co by ho naplňovalo, proto se cítí v partnerství omezován. Často však člověk setrvává v nesvobodných vazbách jen proto, že se bojí žít podle vlastní vůle, nebo nemá dost odvahy na rozchod. Neuvědomuje si, že utrpení ho tlačí k tomu, aby se sebou zabýval a přehodnotil svůj život. Výsledkem tohoto tlaku nemusí být vždy rozchod, někdy stačí pouze pochopení situace a partnera.

Mnozí toto vážné zamyšlení raději zapíjejí alkoholem nebo obviňují jiné za svůj osud. Další ho zase promarňují v únicích - v nadměrné práci či koníčcích, jen aby se nemuseli zabývat sami sebou.

Snad nejhůře zvládnutelným případem, kdy člověk trpí nedostatkem svobodné vůle, je odpykávání karmy. Rozeberme si jeden příklad:

Dospělý syn velmi trpí panovačností svého otce, který za něj ve všem rozhoduje, omezuje ho, někdy i násilně. Nedorozumění a hádky jsou na denním pořádku. Jelikož syn je mladší, a tedy duševně pohyblivější, měl by on první pochopit příčinu tohoto omezení. Neměl by ustavičně žádat od otce, aby se změnil, ale sám má usilovat o to, aby pochopil, proč je takový.

V první řadě by si měl uvědomit, že se narodil tomuto otci pod vlivem zákona zpětného působení, což značí, že v minulosti se k otci podobně choval i on. Fakt, že je mu k tíži, jaký je otec, hovoří o tom, že je stále i on takový, jinak by mu tak nevadilo otcovo chování. Stejné negativní vlastnosti se totiž odpuzují. Toto pochopení může ihned změnit synův postoj k otci a odstranit karmickou překážku. V synovi se probudí potlačená svobodná vůle, kterou bude otec najednou respektovat.

Pokud jako první pochopí příčinu problémů otec, dojde zároveň ke změně i u syna. Oba jsou totiž karmicky spjati a vzájemně se buď podporují, nebo potlačují.

Pokud se však syn nezmění a bude stále chtít, aby tak učinil jen otec, ponese si svá negativa do výchovy vlastních dětí. Některé, nebo všechny, se budou také bránit jeho násilné povaze a projevovat vůči němu odpor. Tím dostává další možnost uvědomit si, že je opravdu stejný jako jeho otec, a že v první řadě by se měl podívat na sebe.

Jinou příčinou panovačnosti otce může být pravý opak, že syn je velmi slabý, nikdy neprojevil vlastní chtění, a tím podpořil znásobení otcovy vůle. Pokud i syn ukáže na správném místě, že má svou vůli, dojde k harmonii - k vzájemnému vyrovnání.

Na usnadnění rozhodování se a pro vývoj vlastní vůle má každý svého ,,strážného anděla". Jde v podstatě o jemnohmotného ducha - člověka, který žil nedávno na Zemi, proto dobře zná pozemské poměry, ale i svého svěřence, zejména jeho slabosti. Podle zákona stejnorodosti trpí nebo trpěl podobnými nedostatky, proto ho dokáže snadněji pochopit. Jeho úkolem je radit svému svěřenci při vážných rozhodnutích a varovat ho před nebezpečím a pádem. Touto činností se sám zdokonaluje v jemnohmotnosti a nemusí se už vtělit na Zemi, když ho tam nepoutá zákon zpětného působení. Jeho vliv vnímá člověk prostřednícím citu jako hlas svědomí, jen jako radu, aby dospěl k vlastnímu rozhodnutí - k rozvinutí svobodné vůle.

Každý strážný duch je o něco lepší a dokonalejší než jeho svěřenec. Není andělem, i když se ten název vžil. Podle zákona stejnorodosti je mezi člověkem a strážným duchem malý rozdíl v duševním vývoji. Mnohem vyšší duch nebo anděl by totiž nedokázal člověka v jeho pozemských přáních a chybách pochopit. Tím, že strážný duch ho o cosi převyšuje, urychluje svým vlivem jeho vývoj. Když svěřenec dá na jeho rady, má strážný duch z toho radost, a naopak trápí ho, když se jeho chráněnec neřídí hlasem svého svědomí. Podle zákona o svobodné vůli nemůže strážný duch člověka do ničeho nutit ani násilím odrazovat, i když mu hrozí pád, ba i smrt.

Každý člověk, bez ohledu na kvalitu svého života, má strážného ducha nebo i několik - je to zákon. Nikdo není bez pomoci. Vyšší hierarchií strážného ducha je duchovní vůdce, jehož dostane člověk s vyššími duševními kvalitami.